Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rýžování zlata

6. 7. 2013

Rýžování zlata bylo jedním z fenoménů našeho kraje. Zlato se rýžovalo v druhotných náplavách celé řady vodních toků. Z hlediska jejich množství je však nejdůležitější vlastní tok Otavy a její přítoky. Odhaduje se, že z českých ložisek bylo v minulosti vytěženo až tisíc tun drahého kovu, z toho na rýžoviště připadá 60%.

Ve štěrcích a píscích řeky Otavy se nenacházely zlaté valounky ( nuggety), ale drobné zlaté šupinky, kterým se říká zlatinky. Většinou jsou okem téměř nepostřehnutelné. Při pokusu se prokázalo, že na získání 1 gramu zlata je v Otavě nutné vyrýžovat až 15.000 těchto zlatinek. Rýžované zlato bylo kvalitnější než zlato hornicky těžené, má větší ryzost. Kromě toho jsou v otavském písku přítomny i další minerály: granát, spinel, zirkon, ilmenit, rutil, rubín, turmalín, magnetit, scheelit, beryl, apatit, topas, titanit, safír a řada dalších.

Rýžovníci na své dřevěné rýžovnické splavy přiváděli pomocí jednoduchých náhonů vodu, která unášela nasypávaný zlatonosný štěrkopísek. Všechny spáry splavu se utěsňovaly lodyhami konopí, aby se zamezilo úniku vody i zlatonosného materiálu. Štěrkopísek prohraboval tzv. hrabačkou. Těžké zlato se zachycovalo v chlupech ovčí kůže, která byla připevněna na dně splavu. Kůže se pak dlouho propírala v necičkách, kde se zachycené zlaté šupinky vyplavily.

Hlavní zlatonosné území se rozkládalo v údolí Otavy za Annínem. Nejrozlehlejší rýžoviště s velkými sejpy je dodnes patrné mezi Dlouhou Vsí a Sušici a další velká rýžoviště se nacházela u obce Čepice a na Žichovicku.

Nejvýše položené známé rýžoviště zlata v Čechách se nachází ve výšce kolem 1200 metrů nad mořem nedaleko hranice s Německem na úpatí Velkého Roklanu. Rýžovnické sejpy, jejichž výška někde dosahuje výšky až 4 metrů, jsou dochovány na potocích stékajících od hranice do Roklanské nádrže a rozplavené sejpy se nacházejí i na dně této, dnes vypuštěné nádrže. Vysoko položené rýžoviště uprostřed lesů bylo ve středověku obtížně přístupné, ležel zde dlouho sníh a půda byla dlouho promrzlá a tak je zřejmé, že práce zde mohly probíhat jen během krátkého letního období. Pravděpodobně zde neplatil rýžovnický řád z roku 1585, podle kterého měl rýžovník pozbýt oprávnění ke své činnosti, pokud nezahájil práci do čtvrtého pondělí po Velikonocích nebo se nevěnoval rýžování osm po sobě jdoucích dnů.

Bohatá naleziště zlata byla i v okolí Horské Kvildy. Svědčí o tom dochované sejpy na Hamerském potoce. V okolí Horské Kvildy ve výšce 1156 m nad mořem však najdeme i trychtýřovité jámy - pozůstatky po dolování zlata. Doly na Kvildě se uváděly ještě v roce 1426 a zanikly patrně v důsledku husitských válek.

Také na vrcholu Křemelné se dochovaly četné pozůstatky historické těžby zlata v podobě šachet a štol. Některé šachty jsou hluboké až 20 metrů. Hornické práce zde probíhaly ve 14. - 15. století.

První zlatý boom se odehrál v průběhu doby bronzové, kdy se zlato stalo šperkem privilegovaných jedinců. Zlaté předměty ve větším množství se objevují především v první polovině 2. tisíciletí př.n.l. jako součást pohřebních výbav.

Druhý zlatý boom byl zaznamenám během osídlení Čech Kelty, což kromě archeologických nálezů na Strakonicku naznačují i nálezy zlatých předmětů na Písecku a zlatých mincí na Sušicku a Kašperskohorsku. Zlato bylo zpočátku symbolem moci tehdejších knížat, ale později se v podobě mincí dostalo do rukou širšího okruhu lidí. Odhaduje se, že Keltové získali z českých ložisek zlata asi 17 tun vzácného kovu, který využili zejména pro ražbu mincí a české zlato se tak dostávalo za hranice, např. na území dnešního Německa, Srbska, Švýcarska i do střední Itálie. Z prvních století našeho letopočtu nejsou o získávání zlata v Pootaví žádné doklady a nejsou ani registrovány nálezy zlatých předmětů. Těžbu drahých kovů v této době, o které je známo, že si zlata cenila, nelze vyloučit. Od 6. století zde byli usazeni Slované, kteří prokazatelně prováděli rýžování na rozsáhlých plochách kolem Otravy a zakládali rýžovnické osady. Souvislost jména Sušice a Písek s rýžováním zlata považují etymologové za značně pravděpodobnou.

Třetí zlatý boom nastal ve vrcholném středověku během 12. - 14. století. Rýžování v Pootaví dokládají písemné zprávy ze 14. století. Například v roce 1345 potvrzuje Jan Lucemburský městu Sušici jeho právo na tamní rýžoviště. Z roku 1338 pochází listina, která se zmiňuje o zlatodolech na Kašperskohorsku, kde je snad nejvíce stop po dolování zlata. Mlýny na rozemílání zlaté rudy v Kašperských Horách uvádí již nejstarší hornický kodex města Jihlavy z první poloviny 14. století.

Roku 1767 ověřoval císařský královský dvorní rada Jan Tadeáš Antonín Peithner z Lichtenfelsu ( jeden z nejvýznamnějších hornických odborníků a zakladatel první báňské akademie vc Evropě ) vydatnost náplavů na Otavě nad Rejštejnem. Na základě jeho výsledků byl v roce 1771 vyslán zvláštní komisař s několika rýžovníky, aby obnovili rýžování. Jejich pokus se ale ukázal jako prodělečný. Kolem roku 1780 rýžoval zlato v době svých studií Kašpar hrabě Šternberk a ve čtyřicátých a padesátých letech 19.století prováděl rýžovnické pokusy na Zlatém potoce v Amálině údolí pod Kašperskými Horami šichtmistr Alexander Czerny.

V roce 1888 rýžoval na několika místech Otavy důlní podnikatel Eugen Beitl ze Žižkova. V nejnadějnějším místě u Radešova vybudoval zařízení, jehož pomocí těžil písek až ze třímetrové hloubky. Údajně vyrýžoval 330 gramů zlata a 118 gramů stříbra z tuny písku. Pro získávání zlatého kovu však používal rtuť a tak je dobře, že jeho podnikání rychle skončilo. Rýžování i hlubiná těžba se dodnes odráží v řadě některých pomístních a místních jmen. S rýžováním souvisí například názvy některých vodních toků - šumavský Zlatý potok, Rýžovní potok u Rejštejna. Mezi další názvy patří například Zlatý vrch u Kašperských Hor a osada Zlatá Studna, kde byla později založena sklárna. Jména jako Zlatý vrch, Zlatá hora, Zlatnice jsou rozšířena po celých Čechách. Haldy přerýžovaného štěrku a písku lidé nazývali sejpy nebo hrůbata, v německém jazykovém prostředí se nazývaly Seifen. I tento název se vyskytoval ve jménech osad ( např. Rothseifen, dnešní Červená u Kašperských Hor ). Mezi sejpy zůstávaly jámy, které se často po deštích plní vodou a tak v místech bývalých rýžovišť se objevuje častý název V jamách nebo Jámy.

Rýžovníci po sobě zanechávali haldy přerýžovaného materiálu a znehodnocovali často i kvalitní zemědělskou půdu. Ta se v pozdějším období často rekultivovala. Svědčí o tom nejen staré mapy, ale i písemná svědectví. Na Sušicku byla takto například zlikvidována řada rýžovišť v osmdesátých letech 20. století zejména podél Ostružné za účelem výsadby osik potřebných pro výrobu sirek. Poslední zbytky rýžovišť by se měly důsledně chránit a to nejen pro jejich historickou hodnotu. Jsou dnes nedílnou součástí kulturní krajiny a místem častého výskytu vodních a rašelinných rostlin a celé řady živočichů.

zdroj: www.muzeum.sumava.net

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA